Člověk se s atmosférickou elektřinou seznámil v podobě blesků a bouří. I když pak první záznamy o elektrických jevech máme z antiky (sám název "elektřina" pochází z řeckého pojmenování jantaru - elektron ), teprve doba osvícenství si začala blíže všímat jak elektrických jevů v ovzduší, blesků, tak i magnetismu, aniž by tyto dva jevy nějak dávala do souvislostí. Lidé znali obrovskou energii blesků, a tak se ti nejodvážnější snažili nějakým způsobem ji zachytit, akumulovat a ovládnout. Řada z nich svou snahu zaplatila životem. Jako ruský badatel Richman, který zkoumal elektrické výboje a při pokusu "polapit" či "akumulovat" elektřinu v kovové plotně byl r. 1753 bleskem usmrcen. Bylo to v době, kdy B. Franklin v Americe a náš Prokop Diviš s úspěchem předváděli své vynálezy bleskovodu (hromosvodu) či "povětrnostní mašiny", bleskorozvodu. Nebýt pověrčivosti přímětických sedláků, kteří Divišův "stroj" zdemolovali jako ďáblův vynález, možná, že by se upravené "bleskosvody" staly účinnou ochranou před blesky daleko dřív, než se tak stalo.

Byl to Ital L. Galvani, který při hledání elixíru života v r. 1789 bezděky zpozoroval induktivní přenos elektrické energie "díky" vypreparovaným žabím stehýnkům, zavěšeným měděnými drátky na kovové konstrukci. Paradoxem však pro něj zůstalo, že na mylný výklad svého objevu "živočišné elektřiny" nepřišel do konce svého života.

Teprve r. 1800 sestrojil jiný Ital, A. Volta, z měděných (jinde se tvrdí, že ze stříbrných) a zinkových destiček či plíšků, proložených okyselenou nebo slanou látkou nebo kůží první chemický zdroj stejnoměrného elektrického proudu - známý Voltův sloup, který na počest Galvaniho nazval Galvanickým článkem. Nedávné archeologické nálezy na Blízkém východě však dávají tušit, že už některé předantické zaniklé kultury znaly účinky stejnosměrného elektrického proudu o nízkém napětí. Získávaly jej v primitivních "galvanických článcích", v nichž elektrolytem byla kyselá ovocná šťáva. Podstatu jevu však zřejmě v té době nikdo neodhalil a se zánikem oněch civilizací vzaly i tyto objevy za své.

Zpočátku se rodila bezdrátová radiotelegrafie, která již na přelomu 19. a 20. století slavila své první triumfy: Popov prokázal praktickou použitelnost svého vynálezu již v r. 1899 při záchraně posádky ztroskotané válečné lodě Admirál Apraxin vybudováním dvou radiotelegrafních stanic vzdálených od sebe téměř 50 km (od lodi na pevninu). Marconi po vyslal první radiodepeši, písmeno "S" vyťukané telegrafem v r. 1901 přes Atlantik (mezi Anglií a Kanadou). V roce 1906 uskutečnil Američan R. Fessenden první radiofonní přenos - přenos mluveného slova atmosférou.

Je přirozené, že na dalším rozvoji bezdrátových přenosů se už nepodíleli jen jednotlivci, ale "do hry" vstupují celé vysokoškolské týmy, podnikové laboratoře, výzkumné ústavy a v nemalé míře i přísně utajovaná vojenská vývojová pracoviště. Není tedy divu, že po skončení 1. světové války čekal celý svět netrpělivě na masové rozšíření zejména radiotelefonie a rozhlasu. V USA se objevu ujaly podnikatelské firmy a nástup rádia zaznamenal ohromný komerční úspěch. Jiná situace byla v Evropě. Počátkem 20. let bylo sice postaveno několik výkonných rozhlasových stanic, existovalo několik větších výrobců radiotechniky (Philips, Telefunken aj.), ale rozhodující slovo si ponechaly vesměs vojenská místa spolu s některými ministerstvy. Tyto orgány vydávaly zájemcům o rádio licence a koncese jen bezúhonným a důvěryhodným osobám nebo organizacím. Nebylo divu: Rozhlasové vysílání neznalo státních hranic, a navíc skoro z každého rozhlasového přijímače se při neodborné obsluze nebo malým zásahem do něj stal rázem "vysílač", který prakticky nekontrolovaně dokázal rušit poslech v širokém okolí nejrůznějšími hvizdy a pískotem. (pokračování příště)

Jaromír Grygar

Jako vězení pro nehodné kněze sloužily Hukvaldy především v 16. století, ale i o dvě století později nahánělo jméno severomoravského hradu hrůzu.

Sedmačtyřicetiletý Josef Jan Kopeček se v šatlavě choval vzpurně a nepoddajně. K zuřivosti ho přiváděla představa, že všechno ztratil - postavení, stálý plat a nadějnou budoucnost. Se svou slibnou kariérou se jen těžko loučil.

Biskupský žalář Josef Kopeček opustil až na sklonku roku 1758. Bylo mu 48 let, ztratil úřad a dobré jméno. Jeho kroky z Hukvald zamířily opět do Brna.

Možná už tehdy v hlavě nosil ten velký plán, který jej měl učinit bohatým a zabezpečí mu skvělou budoucnost. Josef Kopeček se dozvěděl o obrovském pokladu, který má být zakopán někde poblíž Brna. Poklad přinese těm, kteří ho naleznou, pohádkové bohatství - jeho hodnotu odhadoval na 16 milionů zlatých.

V čele bratrstva stál "abbé" Kopeček spolu s dalšími duchovními - Polákem Lewandowskim, kaplanem od brněnského svatojakubského kostela Gramesem, kaplanem Kulhaynem ze Sokolnic a poustevníkem Kunstem. Tolik zbožných lidí muselo vzbuzovat dojem seriózního podniku a důvěřivci se jenom hrnuli. Z celé Moravy přicházeli měšťané, venkované, řemeslníci, úředníci a další, aby bratrstvu svěřili své peníze a v budoucnu profitovali z nalezeného pokladu. Kopečkova společnost se pyšnila i požehnáním od samotného papeže - správce pokladny Gärtler totiž vyhotovil pro potřeby společnosti falzifikát papežské buly, který hledání pokladu schvaloval. Ale nejen římskou bulou, ale také svými náboženskými a magickými rituály, které měly odhalit cestu k pokladu, Kopečkovo bratrstvo udivovalo. "Mše a modlitby se konaly většinou za noci v místnosti, kde na soudku přikrytém plátnem stál mezi dvěmi svícemi krucifix. Při modlení klečeli členové na papírovém pásu rozvinutém kolem soudku, který byl popsán magickými slovy a značkami. Jeden z členů přechovával prý doma na řetěze uvázanou čarodějnou knihu, jež měla nápomoci při odhánění zlých duchů od pokladu. Všechno to připomínalo čarodějnickou kuchyni," napsal o praktikách Kopečkovy společnosti brněnský historik Dušan Uhlíř.

Neshody však panovaly i ve vedení bratrstva. Na sklonku roku 1772 skončila jedna z jejich debat divokou hádkou. Krejčí Staroch obvinil Gartlera z podvodů a na jeho stranu se přidal i Josef Kopeček. Jiní se zase zastávali pokladníka. Zatímco se hádali, Gärtler i s penězi uprchl. Ty, které při útěku poztrácel, propili jeho pronásledovatelé v první hospodě.

O podvodné praktiky se začaly zajímat i příslušné úřady. Netrvalo dlouho a Josef Kopeček opět stanul před církevním soudem v Olomouci. Hájil se, že chtěl třetinu z pokladu rozdat chudým kostelům a druhou třetinou podarovat panovníka, ale nebylo mu to nic platné.

V roce 1774 byl po ročním trestu propuštěn na svobodu. Té si již mnoho neužil a skonal o čtyři roky později.